Situace se naštěstí začala měnit na sklonku dne. Zabil jsem první větší kápo, které s odstupem času bylo jenom šikanujícím ruským ožralou, který se posledních deset let nezvedl ze zaplivané hospody. Vše, co jsem napsal v předchozích odstavcích byla pravda, ale Rockstar to tak zřejmě udělal schválně. Nikovy začátky jsou opravdu kruté. Vyrovnává se s kulturním šokem, s probuzením z „amerického snu“, se svým bratrancem závislým na hazardu – zkrátka skoro se vším, co se v jeho životě právě děje. V pravý moment se naštve a rozhodne se, že už sebou nenechá dále zametat. Uvědomí si, že jestli chce přežít a hlavně žít, musí to udělat po zlém, protože po dobrém v Liberty City nikdo nejedná. Zní to sice šíleně, ale prvních deset až patnáct hodin je v GTA IV trochu jako příprava pro další a lepší věci. Seznamoval jsem se se spoustou novinek a nepřestával oplakávat ty vypuštěné prvky. V každé druhé misi mi jsou předváděny nové pohyby, z nichž některé jsou ale pro znalce naprosto rutinní záležitostí.
Největší změnou oproti předchozím dílům je opravdu, jak bylo slibováno, důraz na příběh a hlavního hrdinu. Můj virtuální život tady je rozebrán do posledního detailu. Sice nechodím na záchod, ale musím řešit běžné věci, jako jsou peníze, telefonáty a vztahy. A právě budování kontaktů je v GTA IV velmi podstatné. Jediné světlo v té zašedlé mlze prvních dnů v Liberty City byla Michelle, moje přítelkyně. Ráda chodila do barů na kulečník, šipky nebo bowling. Zkrátka mi ukázala město. Vždycky jsem jí zavolal, domluvil rande, někam jsme vyrazili a když se jí rande líbilo, skončili jsme u ní doma. Když jsem vyšel po první bouřlivé noci z jejího apartmánu, ohodnotila mě hra titulem: „warm coffee“.
V jiných ohledech se však autoři vydali cestou reality. Posun ke skutečnosti je vidět na každém kroku . Příběh sám o sobě není ničím neobvyklým. Co lze taky očekávat od simulátoru zločinu? Zradu, podrazy, vraždy, únosy, jednoduše každodenní chléb kriminálníka. A pomstu, která je ústředním motivem celé hry. Příběh hraje podstatnou roli co se celkové atmosféry týče. Hodně času jsem jen tak plkal s ostatními charaktery, z rozhovorů s různými individui jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí. Každý má nějakou historii, většinou dost temnou. Jsou tu klasičtí alkoholici, velmi oblíbený je v Liberty City kokain, na kterém frčí snad polovina města. Uvěřitelné jsou nejen vztahy mezi Nikem a jeho okolím, ale i mezi ostatními členy podsvětí. Spousta lidí, se kterými jsem pracoval, se mezi sebou alespoň trochu znala, občas spolu udělali nějaký obchod. Často se také původně partneři rozhádali a jeden po mě chtěl, abych zabil toho druhého. Jo bylo to těžké se rozhodnout ale bylo jedno koho jsem sundal nic speciálního jsem nedostal
Postavy mají kladné i záporné stránky, někdo vás štve už od chvíle, kdy poprvé otevře hubu. Někdo další je vám zase sympatický. Na tom je potom postavena další úroveň chování. S určitými lidmi jsem chodil jen tak na pivo nebo večeři, pro někoho dalšího jsem udělal pár kšeftů, ale pak už jsem o něm nechtěl nic slyšet. Budování přátelství v GTA IV má své klady i zápory. Dokud jsem udržoval pouto se svým bratrancem, tak mi na zavolání posílal zdarma taxi, což se prvních pár dní ve městě šikne. Další lidé mi přinášeli jiné výhody. Je však potřeba s danou osobou trávit čas, vyslechnout si její problémy, zahrát nějakou hru. Společenský život v GTA IV nahrazuje obrovské množství mini her a skrytých úkolů, kterými byly předchozí díly přeplněny. Zpočátku jsem to neoceňoval, ale postupem času jsem zjistil, že je fajn občas jen tak poklábosit. Smůla je, že jen málo z odpočinkových aktivit je vyloženě zábavných. Ze sportů v podstatě žádná – šipky jsou trapně jednoduché, kulečník a kuželky nic moc. Když se jdu opít, není ani vidět nějaká animace, jak do sebe láduji panáky, jen potom nemůžu pořádně chodit a padám na hubu.
Když sem viděl kabaretní výstup v ten moment mě Rockstar dostali. Nové GTA je skutečným simulátorem práce zločince a zločin, což je fuška. Je dobře, že si mám při čem odpočinout a vypustit páru po pár náročných úkolech.
Specifické jsou automobilové závody, které jsem jezdil pro jednoho blázna. Nejsou ničím výjimečné, prostě jedu od značky ke značce a musím být v cíli první. Tím ale nechci říci, že by závody byly nudné. A poslední, o čem se zmíním, je automat s hrou podobnou tetrisu. Je neuvěřitelně návyková a zpočátku jsem u ní trávil spoustu času.
Mise
Dle klasické šablony (najít osobu, dojet na místo a zabít) jsem dostával úkoly nejdříve velmi jednoduché. Rozbít někomu ústa, rozmlátit mu auto, roztřískat obchod. Postupně jsem se propracoval ke složitějším a složitějším zadáním a k mocnějším zadavatelům. Nechybí nájemné vraždy, vyřizování účtů, Job řidiče, nechával jsem vybuchovat auta i celé domy. Prvních pár hodin jsem pracovat musel, ale pak už jsem si zakázky mohl vybírat i podle peněžní odměny. Nejvíce jsem stejně trhnul na bankovní loupeži s bandou Irů. Byla dobře naplánovaná, ale dost se zvrtla a nakonec to byl pořádný masakr s desítkami policajtů v každé ulici. Mise se moc od zažitých standardů příliš neliší a není moc těch originálních. Možná tak zadáním, nikoliv však provedením. Zabít lidi se dá na stovky různých způsobů. Třeba sbalit gaye v internetové seznamce a na prvním rande ho odkráglovat.Občas nějaká sledovačka, kdy jsem se nemohl přiblížit k pronásledovanému vozidlu, jindy honička, kdy mi daná osoba nesměla utéci. Přestože je plnění misí velmi zábavné a akcí napěchované, originalitu raději nehledat. Nepříliš různorodé úkoly naštěstí zachraňuje systém soubojů, ovládání vozidel a hlavně pozadí jednotlivých akcí. Právě díky vztahů s lidmi, kteří mi úkoly zadávají, cítíte jakousi povinnost dotáhnout je do šťastného konce. Zajímavé je, že někdy není nutné úkol dokončit a přesto se posunete dál. Nicméně se mnou potom zadavatel odmítal komunikovat. V jednom případě to došlo tak daleko, že jsem se musel rozhodnout, kterého z dvou znepřátelených gangsterů mám zneškodnit. A co myslíte, odnesl to boháč nebo chuďas? Vybral jsem si toho, kdo mi byl sympatičtější.
Město
Je trošku zvláštní, že jsem se vrátil do Liberty City, kde už jsem se pohyboval před pár lety a dívám se na skoro stejnou mapu. Autorům musím za vývoj, jakým město prošlo, pogratulovat, protože za těch šest let prodělala americká metropole obrovský pokrok. Ačkoliv jsem poznával ohromné množství lokací, které jsou přesně tam, kde je hráč GTA IV očekává, celé město prošlo velkou změnou. Tou hlavní je rozloha.Mapa je sice stejná, ale všechny objekty mají jaksi mnohe
m větší rozměry a tím pádem je prostředí mnohem detailnější. Zašedlé chudinské čtvrtě se zkrachovalým zábavním parkem (škoda, že minigolf není v provozu) a pak kupříkladu obdoba Times Square. Koneckonců celý prostřední ostrov je dech beroucí – obří mrakodrapy, všude reklamy, lidé na ulici telefonují, strážnici zatýkají zločince, bezradná ženská má otevřenou kapotu a snaží se opravit svoje auto. Pravidelně potkávám popeláře, prostě město žije. A Niko je jeho součástí. Už si nemůže dovolit cokoliv. Je potřeba si všímat okolí a nechovat se jako pan neohrožený. Auta se snaží projíždět na poslední chvíli na oranžovou a to se mi často stalo osudné, když mě na přechodu zabili bezohledný řidič. Některé káry mají alarm a když jim vyrazím okýnko, začnou houkat. Jakmile je poblíž policie, mám ji za zadkem. K podnikům doplním ještě noční kluby plné sexy tanečnic, restaurace, kde si jídlem doplňuji zdraví, internetové kavárny, obchody s oblečením a známé lakovny. Se slzou v oku jsem musel oželet můj oblíbený Amunation, který vystřídali skrytí prodejci veškerého zbrojního arzenálu. Ten je jen tak mimochodem naprosto shodný s tím, jaký známe z předchozích dílů. Ulice ještě plní prodavači hot dogu,prostitutky,žebráci nebo úplně neznámí lidé, od kterých jsem občas dostal práci.
Akce Podstata hratelnosti se nachází v akčních scénách. Pozornost se přesunula od ježdění autem k přestřelkám. V předchozích dílech jsem mise, kde musím zabít třicet nepřátel, příliš nemusel. V GTA IV to je hlavní složka hratelnosti. Naštěstí s tím se změnilo i ovládání. Přibyl způsob krytí, který funguje jako v každé jiné současné hře – prostě poblíž překážky zmáčknete tlačítko a Niko se k ní přitiskne. Když chce přeběhnout třeba z jedné strany dveří ke druhé, opět zmáčknu dané tlač
ítko a ukáži do směru, kam se chci dostat. Pak už stačí pouze zacílit hajzla s bouchačkou a v pravý moment vystrčit pistoli z úkrytu.V masových přestřelkách je krytí docela potřebné, ale hrát by se dalo i bez něj. Pro zacílení si lze vybrat jak automatický, tak manuální mód. Automatika je nutností při větších akcích, protože manuál je jednoduše příliš pomalý. Přesto jsem byl poměrně často nucen používat druhou variantu a nakonec jsem se s ní naučil tak obstojně, že na ni přišla řada i v ostřejších situacích. S intenzivnějšími přestřelkami přichází i větší zábava. Třeba když jsem dostal za úkol odpravit mizeru, co vyhrožoval otci kámoše. Nejprve jsem našel chlápka, jak se cpal hamburgery, pak jsem ho pronásledoval až do jeho domu, kde měl hlavní stan jeho gang. Za úkol jsem měl zneškodnit všechny. Ale jakmile se rozezněly automatické zbraně, ctihodní sousedi zavolali policajty a ti se k přestřelce přidali. Takže jsem neměl problém pouze s po zuby ozbrojeným gangem, ale i s nekonečným zástupem strážců zákona. Jindy jsem vyjel rozehnat stávku a nejprve si z dálky ostřelovačkou připravil cestu. Přesto jsem pak na místě narazil na tvrdý odpor desítek odborářů s kalachy v rukou. Zvláštním mixem jsou potom automobilové přestřelky, ale těm jsem na chuť nepřišel, protože mířit a ještě ovládat neposedná vozidla je vážně problém. Zvláště ty na motorkách jsou ukrutně obtížné a jejich opakování se stává noční můrou.
Doprava
Vozový park je obrovský, bohužel pouze co se aut týče. Značek je obrovský počet a je chvályhodné, jak výrazně se liší jejich jízdní vlastnosti. Zpočátku jsem z toho byl otrávený, protože žádná kára nedržela na vozovce, všechny létaly ze strany na stranu a o použití ručky jsem si mohl nechat zdát. Jenže to bylo tím, na jaké druhy se dá v chudinských čtvrtích kolem přístavu narazit. Pravdou ale je, že ovladatelnost a chování aut se velmi silně posunulo k realističnosti nebo alespoň v obtížnosti. A to je dobře, žádná honička není jednoduchá, žádný únik policajtům není jistý. I kvůli zácpě na ulicích v ranní špičce, zatímco v noci jsou naopak prázdné. Ještě jednou si povzdechnu nad absencí vyloženě jezdících úkolů, nepočítaje závody a kradení na zakázku. Prostě doktořina v záchrance mi chybí, stejně jako ježdění kamionem, dovoz pizzy, triky na kole, ovládání modelů, akrobacie v letadlech a tak dále. Létat se dá pouze ve vrtulníku a čest v tomto směru GTA nezachrání ani lodě. Oproti automobilům je velmi slabá i nabídka motorek, které čítají pouze čtyři typy, což je dokonce méně, než v San Andreas. K realitě se posunulo i poškození, kdy auta nevybuchují po pár nárazech a nejprve dlouho hoří.
Ani jednou se mi nestalo, že bych v takovém vozidle zahynul, vždy jsem se z toho stačil dostat. S řízením mi pomáhala GPS, která také umí mluvit, ale hlasovou nápovědu jsem po
prvních pár metrech vypnul. Navigace funguje úplně stejně jako v reálu, když neodbočím, za chvíli se trasa přepočítá a nabídne mi novou cestu. Ale není úplně dobré se spoléhat jen na navigaci, protože často jsem se do cíle dostal rychleji, když jsem jel jednosměrnou nebo najel na skokánek a přeletěl pár domů. Samostatnou kapitolou jsou taxíky. Všude jich jezdí mraky a jejich služeb jsem využíval asi stejně, jako individuální dopravu. Je to totiž často jednodušší a rychlejší. Jen řeknu, kam chci jet, taxikář zná důležitá místa nebo mu zadám cíl sám a on mě za úplatu v řádech desítek dolarů odveze. Při nočních pitkách je pak cesta taxíkem nutností. Jízda taxíkem se dá přeskočit, ale zejména při cestování s přáteli je krásné poslouchat dialogy a kochat se výhledem na město. Díky taxikářskému servisu není až tak nutné znát každou uličku do posledního obrubníku. nadzemní dráha a metro, lze také využít.
Moderní komunikace
Socializačními nástroji ve hře jsou telefon a internet. Nejprve mě moderní vymoženosti otravovaly, ale zvykl jsem si a teď už si bez nich život v Liberty City nedokáži představit. Telefon je nejdůležitějším předmětem ve hře. Neslouží pouze k tomu, aby vám na něj volali šéfové podsvětí a otravovali s úkoly. Nejprve tomu tak je, ale později je s ním spoustu legrace. Například jsem dostal telefonní číslo a přibližnou polohu cíle, který jsem měl zneškodnit. Dorazil jsem do parku a zavolal mu. V momentě, kdy chlapík telefon vzal, byl mrtev. S mým druhým mobilním přístrojem jsem měl možnost fotografovat a na tom je postavena spousta úkolů.
Stejně jako v reálném životě i v GTA IV se s mobilem pojí i nádherné blbosti. Mohl jsem si stáhnout nové zvonění nebo tapetu na display. Dokonce jsem získal číslo, kde mi řeknou, jaká v mém okolí právě hraje skladba. Dokonalé je ztvárnění telefonování za jízdy. Tak jako v reálném životě se řízení a telefonování nedoporučuje, ale jde to. A tak jako v reálném životě nelze moc dobře obě věci zvládnout najednou. Když sleduji displej, nevěnuji se řízení. V lepším případě to odskáče chodec, v horším nabourám policajta a začne honička.
Internet ve hře má sice obrovský potenciál a je na něm množství informací, ale je zpracován dost zjednodušeně. Máte pouze svou domovskou stránku, kde je odkaz na poštu, seznamku, reklamy na produkty a další stránky. Mohu si pročítat aktuální zprávy, předpověď počasí, ale k praktickému využití se hodí pouze email a seznamka.
Podobně dopadá televize. Tentokrát už je to opravdové vysílání s několika kanály a pořady, které se zase až tak často neopakují. Ale ruku na srdce, proč bych ve hře měl sledovat televizi.
Styl a zpracování
V debatách o nejlepší díl GTA je často uváděno Vice City za svůj osobitý nádech. GTA IV sice není laděno do určitého směru, nicméně jeho grafická podoba je naprosto úchvatná. Nádherný je právě styl, jakým je život ve městě zachycen. Cutscény jsou naprosto úžasně nasvícené. Postavy při nich vypadají přesně jako na artworcích, jsou podivně vystínované a tak trochu to zavání celé grafikou. Ale docíleno je toho právě zabarvením prostředí a nasvícením modelů postav. Spíše než počet polygonů na budovách a jejich otexturování zaujmou efekty počasí a zaostření objektů. Díky těm je i při nevábném vymodelování města grafické zpracování úžasné.
Závěr
Pro gta4 velkým plusem je totiž trvanlivost. Přibližně každé jedno procento počítající pokrok v single playeru se rovná jedné hodině hraní. Pro představu: po hodinách hraní by jste teprve byli někde za polovinou hlavního příběhu.
Tak u další recenze
Realita v GTA 4
Návštěva striptýzového baru je sice velmi sexy, ale žádné nahotinky se rovněž nekonají. No a nakonec prostitutky nabízí služby ve třech cenových skupinách a na sex se můžete dívat z vnějšku auta z jakéhokoliv úhlu, ale oba aktéři jsou oblečení. Nechci, aby se GTA změnilo v porno, ale jelikož jde o hru pouze pro dospělé, kde se fetuje, zabíjí, krade, prostě se dělají ty nejhorší zločiny, mohli do toho autoři trochu praštit. Takhle to vypadá, že fetovat je OK, ale provozovat sex je něco odsouzeníhodného. Palec dolů.
Dokonalá rádia !!!!
Opak čekal asi málokdo. Opět jsem se válel smíchy při reklamách. Třeba děti na dobírku: „Když s miminkem nejsem spokojená, tak je vyhodím do popelnice a druhý den přijde nové! A nikdo se na nic neptá!“. Zvláště peprná je v tomto směru volební kampaň na prezidenta, kdy se ve vysílání objevují běžně spoty očerňující protikandidáta z pedofilie. ,
[adrotate group=“1″]
Comment here